Rozhovor s Perem v magazínu Galore

A jak se projevila ta dobrá karma? (přemýšlí) Dobrá karma je právě to, co nečekáte, když něco děláte. Teď nejde o peníze. Jde o to, že naši fanoušci se neuvěřitelným způsobem účastnili návratu Marie. Když zpívala „Listen to your heart", zdálo se mi, bez přehánění, že mělo 90 % lidí v publiku slzy v očích. Reakce publika jí vrátila sebevědomí, o které ji nemoc připravila. Mohlo to tehdy taky dopadnout jinak. Proto: Dobrá karma (směje se). To je důvod pro to množství koncertů, než se musela nyní rozhodnout a vystupování ukončit.

Před rozhovorem nám bylo sděleno, že nemáme pokládat žádné otázky ke zrušení turné.
No ale budeme přece mluvit i o jiných věcech, ne? V podstatě s tím tématem nemám problém. Když jste se dozvěděl o Mariině rozhodnutí, co jste cítil?
Samozřejmě trochu smutek, to je jasné. Ale především vděčnost. Nemyslel jsem na show, které už nemůžeme odehrát, ale na těch 280 koncertů, které jsme odehráli po její nemoci.

Definujete Roxette ovšem hlavně jako živou kapelu?
Rád si pouštím desky, nebo ještě lépe - jednotlivé singly. Rád je nahrávám a sestavuji do alb (směje se). Ale tento proces a uspokojení, které mi přináší, to se vůbec nedá srovnat s energií, kterou okusíte, když hrajete koncert naživo.

Muzikanti stále a znova o téhle energii mluví. Můžete lidem, kteří ještě nikdy nestáli na jevišti - pomlčíme o tom, že před několika tisíci fanoušků - popsat, co to je za energii?
Hlavně jde o to, že máte neuvěřitelnou dávku adrenalinu, ale to má více do činění přímo s tím, co se děje na pódiu, tedy hrou na kytaru a tím hlasitým zvukem, který vás obklopuje, než s tím, že tam vůbec stojíte. Ten pravý pocit štěstí přijde, když lidé nadšeně reagují na vaši hudbu. Ty písničky píšu všechny sám a vznikají v nepochopitelně banálních situacích. Že existuje tolik lidí, pro které ty písničky, které jsem si vymyslel, tolik znamenají, to je pokaždé stejně senzační pocit. Stále toho chcete víc. Nemůžete prostě jen tak přestat. To bude asi důvodem, proč hraje tolik veteránských kapel - Rolling Stones a Bob Dylan, Leonard Cohen a Neil Young. Prostě neexistuje nic, co by ten pocit mohlo nahradit. Pocit, když ti lidé přímo dají najevo, jak moc pro ně ty písničky znamenají. To je to zvláštní na uměleckém oboru hudba. Písnička může lidi rozplakat, socha ne. Maximálně když jim spadne na nohu.

Jste velkým fanouškem Beach Boys a Beatles. Obě skupiny skončily v určitém bodu kariéry s vystupováním na koncertech. Co tam bylo jinak?
U Beatles musíte brát v úvahu, že v roce 1966, když se rozhodli s koncertováním přestat, ještě nebyly tak schopné zvukové aparatury. Kdo si vzpomene, jak to vypadalo na jejich koncertech, může si představit, že sama kapela sotva mohla slyšet více, než ten řev. Určitě to nebyla žádná příjemná zkušenost, proto se raději rozhodli s tím přestat. Když Paul McCartney po rozpadu Beatles založil The Wings, jel hned přímo na turné. Což ukazuje, že pauza byla opravdu z nutnosti. No jo – a Beach Boys – tam zažil Brian Wilson po nahrávce „Pet Sounds" svůj vlastní trip.

Roxette už nikdy nebudou moci jet na turné. Byla by to pro vás vhodná příležitost říci „I pro mě je toho už dost"?
Ne, já budu pokračovat dál se svými vlastními věcmi, to je již pevně dáno. Je hraní naživo jako závislost?
(přemýšlí) To zní už hodně negativně. Ale jasně - určitě se stanete závislým na té pozitivní energii. Je zajímavé, že jsem jako mladý měl z vystupování na jevišti strach. Cítil jsem se vydaný napospas. Teď se toho ale nemůžu nabažit, protože prostě vím, jak to funguje. Mám tam nahoře neuvěřitelnou sebejistotu.

Kterou ovšem nemáte v běžném životě?
Ne, vždycky ne. Ale i to je dobře, jinak by se mnou nebylo k vydržení. Kdybych měl úplně skončil, musel bych se spíš ptát, co budu ale dělat se svým časem.

Vlastníte hotel a plážový klub. Mohl byste gastronomii rozvíjet hlouběji. Nebo si najít koníček mimo oblast hudby.
(směje se) Ne, to radši budu dál hrát.

V 70. letech jste začal s kapelami ve stylu punku a new wave. Byl jste přesvědčen o ideálech této scény?
Mě především dostaly jejich účesy, nosil jsem svoje vlasy blond, odbarvené peroxidem. (směje se) Ideálem pro nás byla možnost založit kapelu bez toho, že bychom uměli hrát. A to jsme udělali. Znělo to na h***o, ale měli jsme kapelu, a to bylo to důležité.

Co by si mladý blonďatý punker Per Gessle myslel o továrně na hity jako jsou Roxette?
Myslím, že by byl pyšný na ten úspěch, kterého jeho starší já dosáhlo. Myslím tím to, jak velké jsou šance na to, aby skladatel ze Švédska dokázal mít tolik světových hitů jako já? Dobře, existuje ABBA. Ale potom? Nesmí to vyznívat arogantně, ale chtěl bych pouze zdůraznit, že jsme měli hodně štěstí. Bylo by hloupé, kdybych na to nebyl pyšný. K tomu ještě dodám, že si myslím, že hudba Roxette není až tak vzdálená punku a new wave.

To mi musíte vysvětlit.
Mám rád Buzzcocks a Sex pistols, The Damned a Ramones, Blondie a Television. Vemte si pisničku Roxette jako „Sleeping in my car" nebo „Opportunity nox". To jsou taky kytarové power pop písničky, které mají tah na bránu a nepotřebují víc než 3 akordy. Jasně, naše písničky jsou nákladněji produkovány. A to právě někteří kritizují. A jiní náš zvuk milují. Ale v jádru všechny tyto kousky mají stejnou DNA jako hodně písní z éry new wave nebo punkových klasik.

Jste nostalgický typ, pokud jde o hudbu?
Určitě. Co jiného můžete v mém věku dělat? Nemyslím si, že současná hudba by byla špatná, ale kritizuji to, že všechno zní stejně. To je důsledek toho, že většina popových produkcí pracuje se stejnými softwarovými nástroji. Na elektronickou kytaru může hrát tisíci různými způsoby, ale hudba z počítače potom zní často velmi podobně.

Letos zemřely dvě ikony, David Bowie a Prince. Vzniká obava, že hudebnímu světu dochází legendy, protože nové hvězdy nemají na to se legendami stát. Sdílíte tento pesimistický pohled?
Těžko říct, protože jsem vlastně optimistický člověk. Ale musím přiznat, že na tom něco bude. Přičemž ty dnešní hvězdy ani nic neumí! V 60., 70. a také v 80. letech byla hudba velmi silně propojena s jiným uměním. S módou, malováním, kinem a literaturou. Později, v období MTV, také s točením klipů. Spolu tvořila tato zaměření popovou kulturu, která byla tak silná, že mohla změnit naruby sociální a politické okolnosti. Hudba byla součástí revoluce. Pravděpodobně tou nejsilnější, v každém případě tou nejhlasitější. Dneska je to jinak.

A kde to pozorujete?
Mám 18letého syna, který celý den poslouchá hudbu. Ale ne jako my tehdy - jako hlavní činnost -, ale jenom jako vedlejší, když při tom dělá tisíc jiných věcí. Pro něj a lidi jeho generace je hudba pouze v pozadí. My jsme to hanlivě nazývali výtahovou hudbou. Přitom, když se s hudbou takto potkáváte, ztrácíte zájem o to, o co v ní vlastně jde. Jak se jmenuje umělec, odkud pochází, jaká je jeho historie, jakou historii má ta píseň. Jakou jinou hudbou se nechá inspirovat. O čem zpívá. Jak vypadá obal alba. Která nahrávací společnost album vydává. Všechny tyto otázky nás tehdy zajímaly. Mému synovi je to naprosto jedno. Co se tedy týče Vaší původní otázky, jestli už nemohou existovat legendy: Samozřejmě má umělkyně jako Adele možnost stát se ikonou doby. Ale pro ni je to mnohem těžší, protože mladí posluchači sice hudbu milují, ale nezajímá je tolik ta osoba a její příběh, jako tomu bylo tehdy u nás například s Patti Smith.

Nemohlo by to ale Adele naopak imponovat, že nejde o její osobu, ale její hudbu? Nakonec moc sdílná o své osobě není. A obaly alba, které postrádají fantazii, také asi neprobudí zájem o její životní příběh.
Na tom něco bude. Možná světové hvězdy už dávno začaly reagovat na nové poměry. Možná by vůbec nemělo smysl podávat mladému posluchači velké množství informací, protože by ho to pouze iritovalo.

Pop uměle udržuje sám sebe hloupým.
To ale zase zní moc negativně. (přemýšlí) Podívejte, když jsem v 70. letech začínal hrát se svou první kapelou, chtěli jsme se stát švédskou variantou Tom Petty and the Heartbreakers. Přes lásku k Tomu Pettymu jsem poznal Byrds, přes Byrds zase starou americkou country a westernovou hudbu. Také jsem měl rád Leonarda Cohena a snažil jsem se jeho písničky přeložit do švédštiny. Zabýval jsem se hudbou opravdu velmi intenzivně. Byl jsem zvědavý. Jsem si jistý, že mladá generace je stejně tak zvědavá, ale tato zvědavost se orientuje na něco jiného, například na techniku.

Kdo tehdy ve Vás vzbudil tu hudební zvědavost?
Havní vliv mělo rádio. Před zavedením soukromých stanic byly ve Švédsku jen tři kanály. Na P1 se jenom mluvilo, P2 hrálo klasiku a P3 všechno ostatní. Tak se stalo, že P3 nejdřív hrálo Armstronga, potom pustili „Stairways to heaven" a za tím „Hava nagila". Tehdy neexistovala univerzální hudební stanice, která se nyní trefuje do všech chutí.

To je zajímavé, protože nás to přivádí k otázce, proč právě ze Švédska pochází ve srovnání s jinými zeměmi tolik skvělých kapel.
Bylo rádio u vás v Německu jiné?

Už tehdy existovalo více stanic, ve spolkové zemi NRW celkem 5. Což vedlo k tomu, že jednotlivé stanice se mohly více zaměřit na cílové skupiny. Proto se nemíchal šlágr, jazz, pop a rock.
OK, to ukazuje, že existence jediné hudební stanice ve Švédsku byla pro hudbu zřejmě to pozitivní. Ale když potom mluvíme o kvalitě švédských popových a rockových kapel, nemohu ani lámat hůl nad švédskou lidovou hudbou. Často o tom mluvím s Björnem z ABBY. Když si poslechnete písně jako „The Winner takes it all", objevíte vliv velmi starých melodií, které si zpíváme tady u nás na severu už po celé generace. Tyhle melodie jsou naše dědictví. Není to náhoda, že hudba ze severní Evropy zní melodicky a melancholicky, zatímco hudba z jihu je veselá a rytmická.

Krátký dotaz k tématu: Když se potkáte s Björnem, píšete spolu také písně? Ne. Jen se o nich bavíme. Ale umím si přestavit, jak by vás to zajímalo (směje se). Björn už není hudebník, je obchodník. Takže ho psaní nových písní zajímá asi tak jako mě kurzy akcií na burze v Tokiu.

Jako obchodník musíte jít s časem, jinak prostě jednou nebudete mít úspěch. Jak je to pro vás jako hudebníka? Vidíte sebe samého jako součást trendu? Trápí vás to, jestli jsou Roxette „in"?
Tak to jste se trefil do citlivého místa. Když jsme začali s prací na novém albu, měl jsem dlouhou debatu s produkčním týmem. Bylo to tvrdé. Jeden člověk mi řekl: „Pere, to, co děláte s Roxette, to už není žádná moderní popová hudba."

Vyhodil jste ho?
Ne, právě naopak, musel jsem mu – i když to bylo tvrdé procitnutí – dát za pravdu. S našimi předchozími alby jsme měli cíl, aby každá píseň měla potenciál stát se singlem.

Takhle vzniklo motto Roxette: „Don´t bore us – get to the chorus."
Ta hláška původně pochází od zakladatele Motown records, Barry Gordyho. Půjčili jsme si ji na naše best-of album. Dlouhé roky byl jeho slogan výzvou pro všechny hity. Nečekat dlouho, rychle k refrénu. Dneska je to jinak. Všimněte si, kolik RnB hitů žádné refrény ani nemá, jsou modulovány na jedné jediné smyčce. Akcenty přebere beat a hlasy. Je to zajímavé, i když to neodpovídá mojí představě o hitu. Když jsem si tento vývoj uvědomil, musel jsem kolegovi dát za pravdu: S Roxette už nehrajeme žádnou současnou popovou hudbu.

Ale to vás jako velkého fanouška popu musí hodně mrzet, nebo?
Není to důvod pro krizi středního věku. Ovšem na Good karma je píseň „20 bpm" a tam jsem si záměrně vyzkoušel nový způsob skládání písní. Nemohl jsem to nechat být – a přitom jsem se cítil jako starší pán, který si ještě jednou dopřeje nový sporťák.

Roxette – konec kariéry naživo

Trvalo to 7 let, než Marie Fredriksson po diagnóze rakoviny našla cestu zpět na pódium. Ale cesta to byla problematická. Terapie na ní zanechaly následky a lékaři už tehdy mluvili o riziku. Skupina zvládla téměř 300 vystoupení, potom lékaři Marii doporučili turné ukončit. Přes svůj účet na FB oznámila nejdříve zrušení následujících koncertů. Potom přidala informaci, že už se na jeviště nikdy nevrátí. Další alba od Roxette ale nejsou vyloučena.

Good karma

Jen pár týdnů po oznámení konce jevištní kariéry Roxette vychází jejich desáté album, Good karma. S baladami jako „It just happens" nebo divokými pop-rockovými písničkami jako „Why don´tcha?" ukazují Marie Fredriksson a Per Gessle ještě jednou své staré síly. U některých písniček vyzkoušel skladatel nové zvuky a možnosti, takže Roxette mnohdy znějí více elektronicky než kdykoli dříve.

K osobě

Per Gessle, narozen 1959 ve švédském Halmstadu, založil ještě jako teenager kapelu Grape Rock, která byla sice hodně slyšet, ale zůstala bez úspěchu. Lépe to šlo s kapelou Gyllene Tider, jejichž ironické poprockové kousky byly ve Švédsku velmi oblíbené. Spolu se zpěvačkou Marií Fredriksson, se kterou se Gessle náhodou seznámil ve studiu, založil v roce 1986 duo Roxette. Za začátku zůstal úspěch omezený na Švédsko, ale se singlem „The Look" skupina v roce 1989 zažila první světový úspěch. Roxette měli v USA 4 hity na 1. prvním místě, 19 jejich singlů se dostalo do britské Top 40. Gessle, který také provozuje hotel, nahrává pod svým jménem také sólové desky švédsky a anglicky. Také jeho skupina Gyllene Tider stále ještě existuje. Gessle žije s manželkou a synem u Halmstadu.