Roxette.cz

Je ráno. Kalendář ukazuje datum 27. srpna. Dnes je den, kdy se mám vypravit na setkání fanoušků, které se koná vždy jednou za rok a po každé v nějakém jiném polském mistě. Letos se toto setkání konalo již po druhé. Místo, jenž bylo v tomto roce vybráno, se nachází pouhých sto padesát kilometrů od Prahy, a proto bylo moje rozhodování o tom, zda se této výjimečné události zúčastním nebo ne, poměrně jednoduché. A už první den pobytu jsem svého rozhodování nelitoval, ale to trochu předbíhám.

Je teprve úterý dopoledne. Vycházím z domu směrem ke stanici, námi všemi oblíbenými Českými drahami. Dnes je musím ovšem pochválit, přijely docela brzo a ani nemily moc velký skluz, pouze ve Studénce, kde jsem přestupoval, jsem musel čekat o 30 minut déle na následující spoj. Ale to je docela norma, na kterou jsem si už zvykl (obvykle trávím ve vlaku 1,5 – 2 hodiny denně). Ale co je to 30 minut, že? Naštěstí jsem měl s sebou discman vybavený patřičnými cédéčky. Takže čekání utíkalo docela rychle a příjemně. Á, konečně přijíždím do cílové stanice – Bohumín. Po krátké chvilce na nádraží, kde jsem byl mírně zmaten, protože jsem tam neviděl žádný východ, respektive východ tam byl, ovšem zatarasen, a všichni kolemjdoucí cestující pouze přestupovali na jiný vlak, jsem se nakonec vymotal ven - před nádražní budovu. A tady už na mi čekal Eman. Eman a já jsme byli jediní, kdo od nás z ČR jel. Odpoledne jsme pak kompletovali všechny potřebné věci, které jsme tam chtěli vzít s sebou. Zbytek úterý jsem strávil prohlídkou Ostravy a jejího okolí.

Ale už je konečně středa 6 hodin ráno, a my vyjíždíme autem přímo do lázeňského městečka Duszniki zdroj. Cestu, jenž trvala asi čtyři hodiny, zpříjemňovala hudba od nějaké švédské skupiny. Bylo hlavně slyšet nějaký ženský hlas, který sem tam prostřídal jakýsi chlápek svými popěvky. Nevíte náhodou název té skupiny? Prý už spolu učinkují hodně dlouho. Musím uznat, že jim to docela dobře zpívá. A to jak živě, tak i ve studiu. Teda aspoň v tom, co bylo na těch pouštěných CD. Melodie linoucí se z reproduktoru tu a tam narušilo pípaní mobilu oznamující přechod mezi různými telefonními sítěmi. Kilometry ubíhaly a cílové místo se blížilo stále víc a víc. Konečně, už vidíme stavbu, kde by měla být největší koncentrace lidí, obdivující stejné hudební seskupení. Brzdy zastavily auto, a my po několika hodinách jízdy vystupujeme. Obavy z toho, že jsme zabloudili, a teď se nacházíme na úplně jiném místě, byly během několika setin sekundy pryč. A proč? Protože se z budovy linula stejná zvuková kulisa, jako ta, která hrála v autě. Ano, byli to Roxette.

Během několika okamžiků nás přivítali naši polští kolegové. A že jich tam bylo. V chodbě mezi pokoji hrál na plno magneťák. A my tam dorazili zrovna ve chvíli, kdy si Máňa vychutnávala svou pasáž a naplno zpívala: „...I'm gonna get dressed for success shaping me up for the big time, baby. Get dressed for success shaping it up for your love yea yea yea...“, než stačila dozpívat písničku, dostali jsme přidělený pokoj, a mohli začít vybalovat. No mě to nezabralo tolik času, jako Emanovi. Vezl s sebou kytaru, tamburínu, klávesy a ještě nějaké další duležité věci, potřebné pro své nástroje. Nechal jsem ho tedy vybalovat, a vyrazil na průzkum okolí. Na chodbě ještě pěla Máňa. Zrovna dozpívávala Shadows of a doubt a chystala se vrhnout na Listen to your heart. No i když se docela snažila, aby jí nikdo nepřekřičel, přeci se jí to tak úplně nepovedlo. Než jsem došel na konec chodby připadal jsem si jako bych se snažil naladit nějaké rádio, které by nehrálo Roxette. Ale marně. Zavírám dveře od našeho pokoje a vyrážím ven před ubytovnu. Jdu chodbou a najednou zleva, na mě Per přes dveře vykoikne: „Real Sugar, I don’t wanna...„, za moment, zase o kousek dál, na mi zprava volá Marie: „Spending my time“, prosti to byl barák prošpikovaný Roxette skrz na skrz. Nálada šla prudce nahoru. Těšil jsem se na celých 5 dní, a doufal, že si je užiji minimálně stejni tak, jako těch pár chvil, které jsem zažil hned po příjezdu. Očekával jsem slibný konec prázdnin.

Odpoledne probíhalo volným tempem, každý se snažil zabydlet, prohlídnout si okolí, a říci „Hello“ každému, kdo přijel. Blíží se šestá odpoledne, a v plánu je oběd. Ano, vidíte dobře, oběd. Za celých 5 dní jsem nepostřehl nikoho, kdo by tomu tak neříkal. Zní to divně, co? Oběd a v šest? Jo, ale je to tak. Tak tedy po obědi se vydala větší skupinka lidí, ve které jsem nemohl chybět, na obhlídku městečka. Celá tato procházka trvala hodinku až dvě. Během vycházky jsem si připadal, tak trochu jako trvalý návštěvník nějakého ústavu. Představte si, že jste ve skupince asi 20 lidí, a každý má stejný tričko a v ruce drží foťák. Navíc se nepohybujete zrovna nejtišeji, takže si vás kolemjdoucí docela prohlíží, jako byste spadli z Marsu. Nakonec stejně jen zakroutí hlavou, jakože to není možný, usměje se a jde dál. Po návratu na základnu, dá-li se to tak nazvat, zábava ve stejném stylu pokračovala až do té doby, než venku „..sun go down...“, tak jak se to zpívá v jedné písničce. Po setmění se venku před ubytovnou sešli skoro všichni z účastněných, aby se vzájemně představili, a řekli něco o sobě. Něco jako když Marie představuje na koncertu kapelu. Ten je ten, a dělá to a to. Většinou tam byli studenti z VŠ nebo pracující lidé. A taky jak jsem mohl postřehnout, byli tam fanoušci z celého Polska. Někteří to měli jen pár kilometrů, jiní pocházeli ze severu Polska nebo z jiných vzdálených částí země. Ale většina byla z míst, ležících i několik set kilometrů, a přeprava jim trvala i víc jak 14 hodin. Tehdy jsem si vzpomněl, na nás, a naše srazy, a na komentáře, které se vymlouvají, že to mají na sraz daleko. No myslím, že kdyby to bylo i na samém okraji republiky, nikomu to nebude trvat víc jak 14 hodin, aby se tam dostal. No, ale zpátky mezi fandy. Po seznámení se začali vykládat historky a příbihy o Roxette akcích, na kterých někdo byl. Nejvíc se asi mluvilo o posledním turné Room service, a o tom, kdo byl na jakým koncertu a co se mu na tom líbilo, nebo co tam zažili zajímavého. Puvodně jsem si myslel, že už znám ty největší fandy z okolí, ovšem po tomhle večeru jsem se hodně zmýlil. Poznal jsem mnohem větší blázny, než ty, které jsem doposud viděl. Někteří z nich byli schopni udělat mnohem větší blázniviny, aby se dostali, co nejblíže k Perovi či Marii. Co mě asi nejvíc dostalo, byla historka o tom, jak se asi šestičlenná skupinka vydala lovit ve Švédsku podpis Pera a Marie. Zajímalo by vás, jestli uspěli?

Budete se divit, ale ano. Sice to už málem vzdali, ale nakonec uspěli. A jak se to přihodilo? Jednoduše, počkali si, až vyjde Per z domu, a tam ho klofli. Kupodivu nebyl nafoukaný, a dokonce se nechal i vyfotit. Pak na řadu přišla Marie. Našli její dum, myslím ten, kde bydlí, a spustili další akci. Sice na začátku byli trochu ostýchaví, přeci jen, jak byste se chovali, kdyby u vás doma zazvonila skupinka cizích lidí, a něco po vás chtěla. Ovšem pak si dodali odvahy a zazvonili. Ještě bych měl říct, že Marie má u dveří kameru, do které se musíte dívat, pokud něco chcete. Takže zazvonili a čekali. Uběhla chvilka – nic, čekají dále – a zase nic. Už to chtěli zabalit a jít pryč, začali se vzdalovat od dveří, (mimo kameru), když tu najednou se ozve: „Halo, je tam někdo?“, šok, euforie, hned se vrátili a už to jelo. Jsme polští fanoušci, a přinesli jsme vám..., dál už snad nemusím pokračovat. No a co myslíte, vyšla Marie ven nebo poslala někoho, aby to předal? Ne, za chvilku byla u dveří sama osobně. Na sobě prý měla nijaký bílý kožich. No nejsou to blázni? Určitě si dokážete představit, co jí tak asi říkali. No jakože jsou z Polska, že byli na tom a tom koncertu, a tak. A pak jí taky říkali něco o tom, jak byli v Praze. Hlavni o té vlajce. Ona si prý myslela, že to byla fakt česká vlajka, a ne polská. Dokud jí to tam neřekli. Že prý si je pamatuje z koncertu(u), že je viděla v prvních řadách, (teď nevím, jestli je to pravda, co říkali, nebo je chtěla Marie jen potěšit). Každopádně s ní mluvili. Tak jí říkali, že se bude v Polsku konat sraz fanoušků, a že kdyby chtěla, že muže přijet. Vlastně ji tam byli pozvat. Hádejte, co asi odpoviděla. No doufám, že mi tenhle odstavec věříte, i když nějaké detaily můžou být trochu jinak, poněvadž já polštinu zase tak dokonale neovládám, ale myslím, že tak nějak to mohlo být řečeno. A takovýchhle podobných historek, i když ne tak pikantních, se točilo celý večer až do pozdní nočich hodin. Určitě to byl zajímavý konec prvního dne.

A už tu máme zase ráno. Hádejte co mě vzbudilo. Představte si, že jste ještě v polospánku, když tu najednou se vám z povzdálí line do uší nějaká známá melodie a pak: „I'm crazy about you (I give you all my love).“ Lepší probuzení snad ani nemohlo být. Snídaně byla v celkem přijatelný čas 10:00. Mléko a toasty s medem sice nebyly, ale i tak to byl dobrý start do dalšího dne. Dopoledne buď někdo dospával, to co v noci zanedbal nebo se vydal na výlet po zdejší krajině. Několikakilometrová výprava na zdejší kopce. Ovšem já jsem jel z Emanem do nedalekého Náchoda na nákupy. Přeci jen tam bylo levněji než v Polsku. Například pullitrové pivo tam stálo 4 ZL, což vyšlo asi na 30 korun. Odpoledne se však pořádala velká akce. Konala se Roxette svatba. Koukněte na nevěstu a ženicha na obrázku, a sami posuďte, vzácnost této chvíle. Já se zapomněl zmínit o jedné duležité věci. Ve stejné budově jako byly pokoje, byla i hospoda a taková střední místnost, ve které se večer pořádně řádilo. Večer se pak konala Roxette diskotéka. Pouštěli se tam nejruznější verze snad všech starších i nových písniček od Roxette, Marie nebo Pera. Určitě nemusím dlouze popisovat, co se dělo, když hráli třeba Stars, The Centre Of The Heart, Sleeping In My Car nebo Real Sugar. A když už byla hlubší noc, a všichni měli již i něco „nakoupenýho“, počáteční ostych zmizel, a každý si to užíval plnými doušky. Pokud se dobře pamatuji, byla i mašinka, po celé ubytovně. Ten, kdo chtěl jít spát měl smůlu. Protože celým barákem znělo: „She's got the look. She's got the look. What in the world can make a brown-eyed girl turn blue. When everything I'll ever do I'll do for you and I go: la la la la la she's got the look”, nebo “I'm gonna pray for Jefferson, pray for Jefferson's soul, …”, a podobný šlágry. Zakoneční druhého dne bylo mnohem divočejší než první den.

Taky podle toho vypadalo následující ráno. Skoro nikdo už nebyl tak čilý, jako minulý den. Tomu odpovídal i program, každý se snažil relaxovat, pokud možno bez Marie & Pera, pěkně v klídku. Někteří odolnější jedinci si krátili chvilku hraním karet nebo prohlížením fotografií fandů z ruzných míst. Pamatujete si ještě na promo koncert RS z Cologne nebo Barcelony? Tak někdo tam měl fotky přímo z první řady. A pokud jste ten koncert viděli, určitě jste si všimli, že první řada byla těsni pod pódiem, což nakonec bylo patrné přímo z fotografií. Odpoledne se opět vydala početná skupinka na prohlídku města. Pochopitelně i se svými fotoaparáty. Takže pokud bylo nějaké společné foto, bylo to jako u fotografa. Poněvadž než se dostalo na všech 20 foťáku, uběhlo i několik minut. Díky tak velkému počtu fotoaparátů, je tato akce, docela dobře zdokumentovaná. Prohlídka se tentokráte týkala místních lázní, kde jsou 2 léčivé prameny, pojmenované po 2 Polácích. Uprostřed tohoto lázeňského komplexu s parky, zákoutími, kašnami, fontánami se nachází budova, ve které přímo tryská léčivá voda, a které si muže každý vzít kolik chce. Po prohlédnutí všech těchto budov, pokračovala naše pouť do místní hospody, kde se každý mohl obečrstvit nebo se i najíst. Navečer byl naplánovaný koncert Unplugged. Vlastně ze začátku tak úplně Unplugged nebyl. Hned po obědě po 18. hodině se začalo vše připravovat na večerní vystoupení. Musím vás ovšem zklamat. I když bylo vše přichystané pro Marii i Pera, nakonec nedorazili. Per se vymluvil, že ho manželka nechtěla pustit, a že má hodně práce, všichni si mysleli, že by aspoň Máňa mohla dorazit. Už se to docela slibně rýsovalo. Před budovu v jednu dobu přijelo nějaké luxusnější auto s tmavými skly. Říkám: „Podívejte se Máňa už dorazila, tamhle má auto.“, jdu se tedy podívat, kdože to je. Ovšem ukázalo se, že to přijeli jen nějací zbohatlíci, kteří se šli ubytovat do protějšího luxusnějšího hotelu. „No, nic, tak třeba přijede jindy.“ Ale to už se zaplnila skoro celá místnost a všichni s napětím očekávali, kdože to nakonec bude hrát. A už přicházejí, na kytaru bude hrát Wessle a na klávesy Eman, který později Wessleho doplní rovněž na kytaru. A už se malý koncertík pomalu rozjíždí. Hrají se Joyride, Crazy about you, Crush on you, Jeffersson, Gimme, gimme shock treatment, Det som var nu, Fireworks, Anyone, Wish I could fly, Salvation, Sleping in my car, Church of your heart, See me, Äntligen, Kix, I wanna be with you, Crash boom bang, Listen to your heart, I wanna be your boyfriend, Fading like flower, Medley Dagerous-Dressed for succes-Big L., Chances a samozřejmě nemůže chybět The Look. Všichni si spokojeně notují a evidentně se jim to líbí.

V sobotu byli všichni smutní, protože se celý ZLOT nezadržitelni blížil ke svému konci. Ale je teprve sobota, a odjíždí se až v neděli. Ráno probíhalo v podobném stylu jako předešlé dny s tím, že se opět vyrazilo na prohlídku pramenů. A při této příležitosti se skupinka ještě navíc vydala do místního kulturního zařízení. To je taková budova, která je připojena k budově s tryskajícími prameny. Uvnitř je pódium s klavírem, kde vystupují ruzní umělci, a venku je jeviště s lavičkama pro open-air produkci. Je asi 11:30, a už je vidím, jak přicházejí. Ano je to Per a Marie, vystupují na jevišti a začínají spolu zpívat duet. Myslím, že to je nějaká pomalá balada. Když dozpívají vřítí se na jeviště hloueek fanoušků, aby si další song zapěli s nimi. Je to vskutku vzrušující podívaná. Kolemjdoucí nemohou uvěřit, kdo že to zavítal do jejich města. Po dvou odezpívaných písničkách sklízí obrovský aplaus, a odchází ze scény. My omráčení podaným výkonem, jsme ještě asi 10 minut nemohli uvěřit, že jsme tyhle 2 hvězdy viděli živě - a tady. Po pidi mini koncertu se všichni rozprchli po městě, a vrátili se na základnu až odpoledne, kde bylo naplánováno opékání špekáčků. Tohle posezení u ohně opět zpříjemňovala dvojice z minulého Unplugged koncertu svými hity. Nálada tak znovu nabyla patřičných rozměru. Ale to už se přiblížil večer, a nadešla chvíle, kdy nás musela jedna roxettačka opustit. Proto se skoro všichni rozhodli, že ji doprovodí na místní vlakové nádraží. Musela odjet, protože to měla asi nejdál, a tak kdyby se vrátila až v nedili, nestihla by včas přijít do práce. Po návratu na základnu se konalo ještě menší vystoupení na chodbě mezi pokoji, ale potom se opět rozjela diskotéka se všemi známými hity, která trvala až do rozednění. Skutčeně originální zakončení celého pětidenního maratónu. V neděli ráno po snídani všichni začali balit a připravovat se na odjezd. Asi okolo půl jedenácté se všichni vydali na železniční stanici, kde proběhlo hromadné loučení. Ještě poslední spolčené foto, a tradá domů. Na Zlotu, který se konal od 28. srpna do 1. září 2002 v polském lázeňském městeeku Duszniki zdroj, bylo odhadem 30 – 40 lidí, možná i více, protože já je všechny nepočítal. Někteří přijeli třeba jen na den či dva, ale zúčastnili se. Bylo to asi to nejlepší zakončení prázdnin, které jsem si mohl přát. Být v blízkosti lidí, kteří poslouchají stejně skvělou muziku, jakou poslouchám i já, a zřejmě i ty, když jsi dočetl tohle vyprávění až sem.