Roxette.cz
Extra & Special
Informace
Krátké zprávy
Mazarin - Demos
Opět jsem si dovolil zkorigovat text. Děkujeme, Majsi!
Poslední rozhovor o čtvrté kolekci dem Roxette očekávejte příští týden.
1 Zvláštní pocit
Dostali jsme se k Mazarinu, desce, která znamenala tvůj návrat ke skládání ve švédštině. Po 17 letech, když to počítám od doby, kdy vyšla deska Scener, to byl rok 1985, a písničky na Mazarin jsi začal skládat v roce 2002. Ale proč? Roxette přece měli fantastickou kariéru, proč tě napadlo udělat právě tehdy švédskou desku?
No, byla tady i spousta dalších aktivit. Taky jsme dali dohromady comeback Gyllene Tider 1995-1996. S písničkami jako „Det är över nu“ (Je konec – pozn. překl.) a „Kung av sand“ (Král písku – pozn. překl.), „Gå & fiska!“ (Jdi na ryby! – pozn. překl.). S Roxette jsme se někdy kolem roku 2001, asi spíš 2002, po turné Room Service, někdy v té době jsme se dohodli, že si dáme pauzu. Marii to už tolik nebavilo, chtěla být více doma s rodinou a pracovat se svým mužem. Bylo to celkem pochopitelné, měli jsme za sebou spoustu velmi intenzivních let. Bylo to o domluvě mezi mnou a Marií. Ale nikdy nebylo řečeno, že Roxette končí, jen jsme si prostě chtěli dát na pár let pauzu. Takže jsem někdy v této době začal, nevím přesně kterou písní. Asi „Gungar“ (Houpu se – pozn. překl.) jsem nahrál jako demo první, nebo vlastně napsal. Koncem 90. let jsem ji nosil v hlavě a to už jsem uvažoval o tom, že bych někdy mohl zase udělat švédskou desku.
Sólovou desku, ne desku GT.
Ano, sólovou desku. Ale kdy by to mělo být, to jsem vůbec netušil. Jen jsem pomalu začal sbírat písničky, jako třeba „Gungar“, „Vilket håll du än går“ (Kamkoliv se vydáš – pozn. překl.), „För bra för att vara sant“ (Příliš dobré na to, aby to byla pravda – pozn. překl.). Stylově to nebyly písničky pro Gyllene Tider, prostě byly jiné. A postupně jsem naznal, že nastal ten správný čas. V létě roku 2002 jsem se hodně věnoval natáčení dem a všechno dopsal. Měl jsem cíl, který jsem tím naplňoval.
Když člověk poslouchá dema pro Mazarin, jasně slyší tu typickou atmosféru, tu náladu, kterou je těžko možné popsat. Typický Mazarin. A na to spousta lidí pozitivně reaguje. Ten pocit se tak nějak dá poznat už z těch dem. Kdy sis uvědomil, že to celé povede nějakým směrem?
Nemyslím si, že bych si to nějak uvědomoval, jen jsem měl z těch písní zvláštní pocit. Bylo v nich hodně léta, slunce, maloměsto, něco jako lehkost. A to ve většině písní. Ale nebylo to léto jako u Gyllene Tider. Bylo to něco jiného, asi dospělejšího. Více přemýšlivé, vyspělejší. Byl tam i smutek a sentiment a něco jako hřejivé teplo, což mi přijde velmi přitažlivé vlastně od začátku. Jak u „På promenad genom stan“ (Na procházce městem – pozn. překl.), tak u „Om du bara vill“ (Jen když budeš chtít – pozn. překl.) jsem hned cítil, že budou vážně hodně dobré. Byla to zároveň výzva. Demo k „Om du bara vill“ jsem natočil s Millou z Halmstadu (Camilla Andersson – pozn. překl.). Pomáhala mi se zpěvem. Místo abych se přepínal v refrénu, stále jsem se držel své tóniny a ji jsem nechal zpívat o jednu oktávu výš, takže to tu písničku hezky povzneslo. Takhle to třeba dělal Leonard Cohen. Ženský hlas, ale ne jako rušivý element. Takhle jsme to nedělali ani u Roxette. Třeba u Coopera ano, ale jinak ne. Byl to zajímavý styl a bavilo mě experimentovat. Taky bylo uvolňující zase začít psát písně švédsky. Po všech těch letech s Roxette. Ty poslední roky s Roxette, řekněme 1997-2001, byly taky hodně intenzivní. Dělali jsme spoustu desek, ale ne tolik živých koncertů, jen velké turné v Evropě. Vyšlo hodně desek a to znamená, že jsme natočili spoustu materiálu, já napsal hodně nových písniček. Na každou desku to bylo téměř 30 kusů. Začít psát a vyjadřovat se zase švédsky bylo pro mě neskutečně hezké.
Myslím, že hodně lidí si Mazarin a reakce na něj vysvětlovalo tím, že jsi ukázal jinou stránku svého já. Jiný přístup. Ten, co nikdy nebyl u Roxette pořádně vidět. Myslíš, že se k tomu tento popis hodí?
Nevím, jestli o tom lidi takhle přemýšlejí nebo přemýšleli. Určitým způsobem to tak i bylo. Roxette a jejich nápady - to byl vždy velmi dobře produkovaný koncept. Když jsme pracovali ve studiu s Roxette, dělali jsme naprosto všechno proto, abychom zněli fakt zatraceně dobře, aby se to vyjímalo v rádiu. Hudba musela být hodně efektní. A k tomu všemu použít Mariinu enormní kapacitu jako zpěvačky. Takže tam to bylo vždycky o tom udělat víc, než co je běžné, normální. Ale u Mazarinu to bylo přesně naopak. Např. jsme z této desky ani nechtěli vydávat žádný singl. Vůbec jsem nechtěl, aby se do toho jakkoli pletla vydavatelská firma. Nebyl jsem zvědavý na žádné názory ostatních. Prostě jsem si tu desku chtěl udělat podle sebe. Byla kolem toho všeho ale také nejistota. Dělal jsem toho pro tu desku hodně a na demech je to slyšet. Jsou to celkem hotové písničky. Dneska, když to srovnám s tím obdobím - mluvíme o 13-14 letech zpět - už taková dema vůbec nedělám. Teď dělám dema „nahá“, téměř jenom akustická kytara a zpěv, nebo klavír. Ale tehdy jsem dělal ještě celkem masivní dema. Ne u všech, ale u většiny nahrávek zůstal zpěv z dema zachovaný. Chtěl jsem ten zpěv, co jsme nahráli v Tits&Ass studiu prostě už ponechat.
Ale když to srovnáme s demy, co jste ty a MP dělali pro písničky Roxette, přece jen jsou to dema hodně umírněná, hodně zjednodušená.
Ano, to stoprocentně. A hlavně je to o bubnech. Nemáme tam ani jednu písničku, kde by byly počítačové bubny. Jsou tam hihaty (stojan s činely – pozn. překl.) nebo tleskání rukou, nebo plácání rukou na stehna. Ale já jsem si vždycky myslel, že to, co právě umíme nejhůř, je programovat bubny. Jak to udělat efektivně. Tak jsem to prostě nedělal. A i tak to znělo dobře, jeden beat držel takt.
2 Favorit
Pracovní název písničky „Om du bara vill“ byl „Det bor en sorg“ (Bydlí zde trápení – pozn. překl.). Korespondoval s tvojí náladou, když jsi právě začal se skládáním písní? Měl jsi melancholické období?
Ano, je to melancholická deska. Celá deska je poměrně vážná, a to pro mě není obvyklé. Moje písničky jsou vážné často, ale ta švédština to ještě zvýrazňuje. Tedy kromě Gyllene Tider. Když to nejsou ty slovní hříčky a samé hej hej hej, je to možná trochu dospělejší.
Mám z toho pocit, jako bys uzavřel kapitolu s Roxette a pouštěl se do něčeho, co jsi netušil, jak dopadne.
Ano, bylo to tak. Spousta nejistoty. Proto mi taky tak dlouho trvalo, než jsme začali natáčet ve studiu ve Skåne. Bylo to poprvé, co jsme nahrávali u Christoffera, v jeho studiu Aerosol Grey Machine. A první písnička, co jsme nahráli, byla právě moje oblíbená „Tycker om när du tar på mej“ (Mám rád, když se mě dotýkáš – pozn. překl.). A ta se právě vůbec nepovedla. Clarence a Christoffer ji pořád dokola měnili, ale já jsem to chtěl nechat tak magické, jako to bylo na demu. Všechno mělo znít jako demo, ale lépe. Jenom toho šlo těžko dosáhnout. Myslím, že jsme se s tou písní dřeli snad celý týden. A pomalu, ale jistě, hodinu po hodině jsem začal chápat, o co jim šlo. A začal jsem se jim přizpůsobovat. Bylo to takové skládání puzzle. A když jsme pak vzali další písničku, měl jsem pocit…, jo, byl to opravdu produktivní proces. A Christoffer, ten umí hrát snad na cokoliv, brzy jsme našli cestu, jak docílit, aby to celé znělo jako album Old things must pass od George Harrisona, nebo Fleetwood Mac. Ta hřejivost, co byla v nahrávkách ze 70tých let.
Ale než se vám ji povedlo najít, museli jste se prokousat písničkami typu „Tycker om när du tar på mej“. Udělali jste několik různých variant, které Christoffer nazval např. „Tycker om Lenny Kravitz“ (Mám rád Lennyho Kravitze – pozn. překl.) nebo Phila Collinse. A bylo to pořád horší a horší a tys byl stále naštvanější...
Ten tvůrčí proces takový prostě je, když spolupracuješ s někým poprvé. Musíte se nejdříve navzájem poznat. Je to jako teď, když tu sedíme a povídáme si spolu. Je těžké dát přesně najevo, co vlastně myslíš. A to právě, když se to týká mě, mé hudby. Pro mě to může být hodně těžké vysvětlit, kam se vlastně chci dostat. A to, kam jsem se tenkrát chtěl dostat, bylo právě v tom demu. Když se ti snažím vysvětlit, co mám na tom demu tak rád, nemusí pro tebe být snadné pochopit všechno. O tom to je, zabere to hodně času. Zkoušeli jsme spoustu různých počítačových doprovodů a smyček, jenže mi připadalo, že všechno zní jenom hůř a hůř.
A potom jsi se naštval a odjel uraženě do hotelu Mäster Johan v Malmö, zůstal jsi tam a oni se rozhodli nahrávat tak, jako by to asi znělo na desce Imagine od Johna Lennona. A to bylo něco jako vysvobození.
Myslím, že se prostě vrátili k té úplně první verzi, kterou jsme nahráli hned první den. Ta, co byla nejspontánnější. A to je v podstatě verze, která nakonec skončila na desce. Ale trvalo mi to celkem dlouho, než jsem to pochopil a v té písni našel.
3 Nový směr
A teď už můžeme říct, že tenhle vydobytý postup nebyl jen u Mazarinu, ale vznikl z toho celý způsob nahrávání také do budoucna.
Ano, když se pracuje v Christofferově studiu The Aerosol Grey Machine ve Vallarumu na Österlen, je to strašně zvlášní způsob práce. Prostě se musíš dostat do toho, jak se tam tvoří a pracuje s hudbou. Christoffer má vlastní způsoby a spousta z toho je úplně fantastická, něco ale je doslova postaveno na hlavu. Oproti tomu, na co jsem zvyklý odjinud.
Jak to myslíš?
Třeba to, že tam nemá internet. Teda tehdy neměl. Tak byl jeho způsob práce o hodně víc živočišný. Třeba příklad: Může říct: „Ty sedíš nejblíže k base, tak budeš hrát na basu!“ nebo něco takového. Prostě dává na svůj šestý smysl. Co se stane, to se stane. A když je to špatně, tak se to předělá. Je to práce ve stylu easy-go. Některým to sedí, jiným zase vůbec ne. Vím o takových případech, kdy jsem dělal s někým, s kým jsme si vůbec nesedli. Fakt jsem nečekal, že bych byl při spolupráci s Christofferem tak v pohodě, protože přece šlo o jiné studio a jiný styl nahrávání. Ale cítím se tam velmi dobře a on ve mně dokáže najít úplně jinou stránku mě samotného, o které jsem nevěděl, že ji mám. A to je taky důvod, proč už netočíme tak pokročilá dema, jako jsem dělal v 80. a 90. letech. Na poslední desku jsem sotva nějaká dema udělal. Od Christoffera a Clarence jsem se naučil více se spoléhat na vlastní produkci a na to, že spolu z toho něco vytvoříme. A když to nebude dobré, tak se to prostě vyhodí a uděláme něco jiného. Vyhovuje mi to.
4 Vlastní pravidla
V roce 1999 a pak v roce 2001 jste s Roxette vydali desky HAND a RS. Pro ně jsi napsal velké množství písniček a pro Roxette to byla vysoká hra. Vlastně šlo o comebackové desky. Vyšly po delší pauze. Chtěl jsi především zase dělat Roxette hity. Mazarin byl jiný. Vlastně to ani nebyla komerčně myšlená deska. Jen takový mezikrok. Akorát když potom vyšla, hlavně kvůli singlu „Här kommer alla känslorna på en o samma gång“ (Teď přichází všechny pocity najednou – pozn. překl.), celý projekt Mazarin nabral trochu nečekaný směr.
Přesně tak, bylo to neuvěřitelné. Hlavně pro mě, protože to byl první projekt, kdy jsem pracoval sám. Podle svých vlastních pravidel. Jak jsem říkal předtím, projekt typu „nechci žádný singl, nechci žádné názory z vedení vydavatelství a názory typu, tuhle sloku musíš zkrátit, ta je moc dlouhá nebo naopak moc krátká“. Chtěl jsem to mít přesně podle sebe. A tak jsem neměl žádnou „cílovou skupinu“. Takové blbosti jsem vůbec neřešil. Prostě to dopadlo, jak to dopadlo. Během skládání a natáčení Mazarinu se toho stalo hodně. Něco desku změnilo. Např. když jsem nahrával písničku „Om du bara vill“, bavili jsem se o tom, jestli nezkusíme nechat vokály nazpívat jednu slečnu, kterou Christoffer znal. On to zkoušel nazpívat s třemi děvčaty, myslím. Já u toho nesměl být, protože to by nikdy nefungovalo. Byly by nervózní, tak jsem ve studiu s nimi prostě nesměl být. A první z nich, kterou mi pustil, byla Helena Josefsson, která zpívala na „Om du bara vill“ špatný text. Ale to bylo jedno. Hned jsem věděl, ty další dvě vůbec nechci slyšet, tohle mi stačilo. Byla fantastická. Záměr byl, že bude zpívat v téhle a pak ještě v jedné písni. Už si to přesně nepamatuju. Tak přišla do studia - tenkrát to nebylo ve Skåne, ale ve studiu Polar ve Stockholmu, ve starém studiu ABBY - a zazpívala. Zůstali jsme zírat s otevřenou pusou. Tak dobře zpívala. Letadlo jí mělo odletět za 2-3 hodiny, tak jsem jenom řekl, ať nazpívá co nejvíc písniček, co stihne. A tak jich během těch dvou hodin nazpívala asi 10. Víc času už neměla. Zpívala prostě všechno, na co jsme si tam vzpomněli. A to vůbec nebylo v plánu! Nakonec to byla také ona, kdo vtisknul Mazarinu ten pocit, který z něj dneska máme. Myslím tím její hlas. A potom přišla Marie. Ta onemocněla na podzim 2002. Na jaře další rok byla v aspoň trošku lepším stavu, tak nazpívala „På promenad genom stan“ (Na procházce městem – pozn. překl.). A potom onemocněla znova. Točili jsme s ní v úplně jiném studiu, v Montezuma ve Stockholmu. Takže v „På promenad genom stan“ zpívala opravdu Marie. Mít ji na desce byl tak krásný, intenzivní pocit. Díky těmhle událostem se postupně tahle deska stala mým miláčkem. Cítil jsem, že se děje něco zvláštního.
5 Deník
Jak jsi došel k názvu Mazarin?
To opravdu už nevím. Myslím, že jsem měl fotku mazarinu někde na přední stránce studiového deníku. Asi teda proto. Písnička se stejným názvem zakončuje desku. Je to spíš instrumentálka než písnička. Měl jsem i jinou verzi, ale první jsme nazvali Mazarin.
Ta jiná verze je i tady na desce s demy. Na Mazarin se dostala jako součást plánu?
Ano, právě kvůli tomu, že jsem pracoval úplně jiným stylem. A tak to pak zůstalo také na SOAP. Ale tam byl záměr ještě jiný. Šlo o to předělat části písniček, možná z nich právě udělat písničky úplně jiné. Třeba jsme brali sloky z textů jedné písně a dali je do druhé. A v této nové souvislosti získaly písničky úplně nový význam. Bylo to napínavé. Taková koláž. Ale „Här kommer alla känslorna“ byla čistá zábava. Skoro jako by vůbec nepatřila na desku. Byla jako hit z 50. let, písnička bez čistokrevného refrénu. V popové historii stále existují písně, kde sloky samy o sobě byly tak dobré, že refrény nikdo nezná. Možná by stačilo jenom něčím výrazným přerušit tu sloku. A právě takový typ písničky je „Här kommer alla känslorna“. Pro mě ani nebyla ta písnička na desce důležitá, ani jsem ji tam nechtěl nejprve mít. Když byla deska hotová, vzal jsem ji do vydavatelství s tím, aby vybrali, která má být singl. Mně to bylo jedno. Já byl spokojen se všemi. Pak jsme s Antonem Corbijnem, odletěli do Ŕíma nafotit fotky na obal desky. Spousta fotek mi k desce skvěle pasovala. Hlavně jejich design. A design celé desky.
6 Léto a smutek
Jedna písnička na desce dost vyčnívá. Mám na mysli „Sakta mina steg“ (Zpomal své kroky – pozn. překl.). Možná je právě tahle píseň ta nejzvláštnější, kterou jsi v posledních letech napsal.
Je až taková, že si myslím, že mohla být už na desce Scener. Je taková příliš opatrná, a taky jsem ji zpívám ve falzetu. To jsem taky nikdy předtím nedělal.
Taková až smutná....
To byla ještě víc. Konec musela dozpívala Helena. Krásná melodie a akordy. Je opravdu zvláštní. Ale každá píseň má svou vlastní identitu. Cítil jsem, že při každé písni, kterou jsme přidali, je deska lepší a lepší. Tak to ale vždycky není. Spíš to bývá naopak. Často, když se dostaneš k nahrávání šesté, sedmé, osmé, deváté písni, máš pocit, že se prostě opakuješ. Už jsi nahrál všechny svoje oblíbené aranže, zvuky, které chceš, aby tam byly, to všechno už je v těch prvních 7 písních. A tak musíš hledat pro osmou novou aranž. Právě proto se třeba nepoužije ten, který by písnička původně měla mít. Zkrátka už jsi něco podobného nahrál před 3 týdny. Hodně písní se z tohohle důvodu nahrává později, nebo se třeba na desku vůbec nedostanou, i když mají potenciál. Zněly by jako něco, co už tam je. Ale na téhle desce to bylo právě naopak. Žádná píseň se té druhé nepodobala, i když k sobě tak nějak patřily. Např. ty hodně kytarové písně – „Födelsedag“ (Narozeniny – pozn. překl.), „Jag tror du bär på en stor hemlighet“ (Myslím, že v sobě nosíš velké tajemství – pozn. překl.) - to prostě stačilo. Měli jsme tam tyhle dvě, které jsou živější, divočejší. V ostatních je spíš ten potenciál letního hitu. Hodně jich obsahuje nostalgii léta.
Trvalý odkaz: https://www.roxette.cz/article1199.html